Role matek při výchově a chodu domácností, je dle mého nesmyslně nadhodnocovaná. Vždyť co dělají tak záslužného, nebo nedoceněného? Nic, co by průměrný muž nezvládal s naprostou lehkostí a přehledem sobě vlastním. Prověření pravdivosti mého tvrzení přišlo dnešního rána, kdy jsem měl na starost tříletou dceru. Docela jsem se nad tímto úkolem zaradoval, konečně budu moci dokázat, že na tom nic není.
Naplánoval jsem si to předem a síla mého mužského mozku mně byla připravena být nápomocná. Mozek muže je od přírody daleko větší, nežli mozek ženský a tak už z logického pohledu, musí být jasné, že s velikostí jde ruku v ruce také výkon. Nešlo asi přehlédnout můj unuděný pohled, když se mně manželka snažila udělit pár instrukcí a tak s vítězoslavným úsměvem došlo jen na poklepání na rameno s poznámkou, ,,však ty to miláčku zvládneš“.
,,Taky si myslím“ zazněla sebevědomá odpověď a já nechápal, čemu se jako směje. Vždyť zítra jí a všem ženám dokážu, s jakou lehkostí a přehledem se dá chod domácnosti provádět. Byl jsem dokonce ochotný se nad její chování přenést a udělit jí následně i pár dobrých rad. Mám ovšem také svou hrdost a tak manželku možná nechám nějaký čas škemrat, jsem ale dobrák a tak asi nebude muset žadonit dlouho.
Plán neměl chybu, ráno vstaneme, snídaně, obléknout a odvést malou do školky. Následuje oprávněný aktivní odpočinek s využitím gauče a dálkového ovládače na bednu. Skutečně jsem nechápal, co na tom může být tak strašně obtížného. Problém jsem viděl snad jen v tom, zda dopolední program v bedně bude odpovídat mým náročným požadavkům. Nebo zda si pro jistotu nemám něco stáhnout. Tato otázka mně zaměstnala na dost dlouho a já to pak nechal na náhodě s tím, že se při nejhorším na gauči přemůžu sledovat i méně záživnější program. Mé duchaplné uvažování přerušila manželka s poznámkou, abych si nezapomněl nařídit budíka a pak suše popřála dobrou noc. Ta má ale starosti, pomyslel jsem si ještě, ale pak už jsem se soustředil na to podstatné a tím bylo opomenuté občerstvení při naplánovaném dopoledním aktivním odpočinku.
Mé snění přehlušil telefon, ospale jsem ho zvednul a v duchu zanadával, kdo a hlavně proč mě budí. Šok, který následoval, byl jen nepatrným předvojem těch následujících. Volala manželka s otázkou, jak to zvládám a zda už budeme vyrážet do školky. Na zadní straně víček se mně rozsvítili dva červené vykřičníky, jako varování před prozrazením neschopnosti. Odpověděl jsem, že v pohodě, zároveň se podíval na nenařízeného budíka a vedle chrnící Anežku. A dopr…, utrousil jsem polohlasně a na druhé straně telefonu se ozval hlasitý smích. Vytípnul jsem ho, ale v uších mně zněl ještě hodně dlouho. Začal jsem budit Anežku, ale té se vstávat tedy rozhodně moc nechtělo. Se zoufalou nadějí jsem očekával příval nápadů a řešení, jediné co jsem ale dokázal zaznamenat, bylo že když otevřu hubu, ozve se průvan.
Chlap nedokáže řešit víc problémů v jeden okamžik, a pokud se mu jich nahrne víc, měl by alespoň dokázat určit pořadí. Nerad musím přiznat, že mně se to tedy rozhodně nedařilo. Výsledkem bylo mé zmatené pobíhání a snaha o nemožné a tím je dělat víc věcí najednou. Nedařilo se mně sice nějak urychlit postup, ale když jsem přinášel Anežce jogurt s jednou nohou v kalhotách a kartáčkem zabořeným hluboko v hrdle, nezapřela maminku a já opět slyšel tem srdečný smích. ,,Kopie mrňavá“, utrousil jsem a odhopsal do koupelny dokončit čištění již tak prořídlého chrupu.
Po krátké době, jsem opouštěl koupelnu a začínal si připouštět, že to přeci jen stihnu. Žel se potvrdilo, jak je důležité určit správné pořadí plnění úkolů. Anežka sice ukazovala prázdný kelímek od jogurtu, ale žaludek žel nebylo jediné místo, kam jogurt ukládala. Když si zpětně promítnu, jak dlouho jsem jí oblíkal a kolik stálo úsilí, potlačit její protesty při volbě oblečení, měl jsem vážně sto chutí jí ten jogurt, co jí nyní různě zdobil, rozetřít po oblečení v takovou jednotnou vrstvu.
Ale co, přehodnotil jsem záměr jít do školky pěšky a zvolil jsem jízdu autem. Sice se tam nedá zaparkovat, ale ušetří to pár minut. Převlíknul jsem to mrňavé saranče a bez snídaně jsem s ní vyrazil z bytu. Zabouchnul vchodové dveře, podíval na hodinky, které ukazovaly 7,45h přivolal výtah a začal se šacovat. Nejdřív jen tak zběžně, ale během pár vteřin to připomínalo taneček šílence. Hledání dál bylo zbytečný, klíče od auta zůstaly doma a to na věšáku hned vedle klíčů od bytu. Nevěděl jsem, zda se smát či brečet, to Anežka v tom měla jasno a sebešacovací taneček ocenila upřímným smíchem zděděným po mamince.
Zrychlený přesun ke školce jsem i s Anežkou na hrbu zvládnul v osobním rekordu a jako by toho nebylo málo, přivítala mě učitelka a ta mé vyčerpání ocenila těžko zakrývaným smíchem. Tak nevím, jsou snad všechny ženský nějak propojený, nebo jak to vlastně je. Ale pak jsem se raději touto strašidelnou myšlenkou přestal zaměstnávat, snad ze strachu z potvrzení, ale spíš z nutnosti řešit důležitější problémy. Před školkou jsem se ještě nějaký čas snažil vyrovnat kyslíkovej dluh a pak dumal jak se dostanu do bytu ve čtvrtém patře.
Naplánovaný aktivní odpočinek na gauči s dálkovým ovladačem a přepečlivě vybraným občerstvením se rozplynul ve změti řešení úplně jiných problémů. Tak to by mě vážně zajímalo, jak to ty ženský jako dělaj. Budu si muset s manželkou vážně promluvit a při té příležitosti se pravděpodobně budu muset snížit ke škemrání já.
Napsat komentář