16. 3. 2013. Tak dlouho očekávaný den konečně nastal. Probudila jsem se brzo, nervozitou a očekáváním jsem nemohla dospat. Hodiny se vlekly a já byla jako na trní. Po chvilce jsem se uklidnila a jen čekala na odpoledne.
Asi kolem 14hodiny mi zazvonil telefon. Volala mi kadeřnice, která mě měla na tento významný den čekat. Když promluvila, znělo to, jako kdyby mě musela náhle odmítnout. Myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Až když mi řekla, že mohu přijet dřív, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Sbalila jsem si sponky, svačinu, šaty, boty, spodničku a vyrazila ke kadeřnici. Účes byl během dvou hodin hotový a mě nezbývalo nic jiného, než pomalu vyrazit do kulturního domu. Sem mě odvezli rodiče. Vylezla jsem, popadla tašky a šla po schodech dovnitř. Zmocnil se mě divný pocit nervozity. Zašla jsem do malého sálu, kde už bylo pár mých spolužáků. Všichni byli uvolnění. Scházelo se nás víc a víc. S některými přišli dobrovolně rodiče, aby nám pomohli zašněrovat do šatů. Poté jsem čekala, až na mě přijde řada s líčením. Mezi tím probíhala další zkouška, protože jsme si to potřebovali zkusit v těch dlouhých, širokých šatech. První pokus byl katastrofální, ale na druhý nám to vyšlo parádně. Rychle se blížila 7 hodina. Davy lidí začaly proudit dovnitř a já netrpělivě očekávala rodiče a příbuzné. Byla jsem značně nervózní, protože už bylo skoro 19:45 a oni nikde. Ale najednou sem je zahlédla. S radostí jsem je odvedla ke stolu a vypařila se do „zákulisí“, kde jsme čekali na slavnostní nástup.
Odbila 20:00 a začala nám hrát hudba. Ale jedna maturantka nám chyběla. Začala panika a všichni jsme ji hledali. Náš choreograf poprosil kapelu, aby ještě pokračovali v hraní, že nastaly komplikace. Asi 10minut poté se poslední maturantka objevila a naše chvíle nastala. Jelikož sem dost velký trémista, myslela jsem si, že budu hodně nervózní. Ale nebyla, těšila jsem se. Nástup proběhl přesně tak jak měl a zatímco my čekali pod podiem, nastoupily další dvě třídy.
Po nástupu nás čekalo šerpování. Je nás ve třídě skoro 30, takže to čekání bylo snad nekonečné. Najednou jsem zaslechla své jméno, došla ke třídní učitelce, která mi dala šerpu a kytku, vyfotila se se mnou a já se zařadila ke svým spolužákům. Když jsme všichni obdrželi šerpku, přijeli vozíky se šampaňským na slavnostní přípitek. A poté pro nás nastala krátká pauza.
Po přípitku se všichni rozutekli. Někdo ke stolům si odpočinout a někdo na malý sál „zapařit“. Po chvilce jsme se odebrali na schody, kde byla brána z balónků a nastalo focení. Bylo to dost komplikované, protože se tam procházeli lidé, kteří tam neměli co dělat. Nakonec se nám to povedlo. Když jsme ze schodů odcházeli, přiběhla k nám spolužačka s hysterickým křikem „Já tam nebyla!!“… Nevyplácí se odcházet.
Poté nás čekalo mincování, nebo také jinak řečený „zlatý déšt“. Všechny tři třídy jsme chytli velkou plachtu a lidé nám do ní házeli mince. Tolik jsme s tou plachtou máchali, že nám z ní všechno vypadalo a trefilo nás to i do obličeje, což nebylo moc příjemné. Ze země se peníze sbírali obtížně, díky gelovým nehtům.
Po tom všem bylo tancování s příbuznými. Ačkoliv jsem byla utahaná jak štěně (nekamarádím se s podpatky a byl tam hrozný vzduch), splnila jsem svou maturantskou povinnost.
Poté se maturanti začali scházet uprostřed parketu a mě bylo jasné, co přijde. Odšerpování. To znamená, že několik dlouhých minut skáčete do hudby a máváte šerpou nad hlavu. Musím říct že když skončila první písnička, naivně jsem si myslela, že to je konec. Ale nebyl. Ruka mi pomalu odumírala.
Poslední částí programu bylo půlnoční překvapení.
A to bylo všechno… Večer utekl jako voda. Unavená a zničená jsem se odebrala domů.
Napsat komentář