Takovéto řešení dle mého je v drtivé většině případů nesmyslný. Vyžaduje totiž jednu základní věc a tou je soulad rodičů, no a právě nesoulad bývá příčinou rozchodu. Pak tady máme začarovaný kroužek. Jak může něco fungovat odděleně, když to nefungovalo společně. Dítě ve střídavé péči vyrůstá ve dvojí výchově a motá se v tom jako nudle v bandě.
Vycházím z vlastních zkušeností, mám za sebou totiž obě možnosti. Není to nic, čím bych se chtěl chlubit, rozebírat či omlouvat. Pokud totiž spolu bývalí partneři vychází po rozvodu v pohodě, pak bohatě postačí jediný soud a to právě ten rozvodový. Dále si vystačí dle vlastních pravidel, na kterých se dohodnou a hlavně dodržují. Dítě je brané jako společný zájem a ne prostředek pomsty a vynucování podmínek jednou ze stran.
Žel realita, ta mrcha zrádná, bývá k takové možnosti skoupá. Zato tu druhou, nešťastnou prosazuje víc jak štědře. To vše k nemalé radosti právníků, kteří s hroší kůží a žaludkem kachny na neschopnosti či nezájmu se dohodnout si mastí kapsu. Takové války sebou nesou také zákopovou atmosféru, která dopadá hlavně na děti, neb ty procházej bojištěm z jedné na druhou stranu. Propaganda obou pomyslných zákopů je vždy jednostranná a mozeček potomků chce považovat obě strany za svou jistou. Jakou ale jistotu může hledat, když se obě strany na místo ochrany dítěte věnují vlastnímu napadání?
Dítě pak přistoupí na tuto formu a hraje to na obě strany. Rychle se naučí říkat to, co se na které straně bojiště chce slyšet. Obě strany pak získají tímto postupem pouze falešný pocit vlastní pravdy a pokřivenou osobnost vlastního potomka. Tato budiž jim pak oporou ve stáří.
[…] Střídavá péče – řešení či nesmysl? […]