Ani nevím kdy a při jaké příležitosti, jsem kývnul na návrh kamaráda jet na vodu. Ale muselo to být pod vlivem, nebo z donucení. V každém případě jsem byl zařazen do počtu a moje námitka oznamující že jsem na vodě nikdy nebyl, byla zamítnutá a po jistém opakování naprosto ignorovaná. Mé obavy se měly rozplynout po naplánovaném tréninku, to mě sice trochu uklidnilo, ale trénink, který mě měl připravit na nástrahy divokých peřejí a dalších záludností z plavby vyplývajících se mně ani trošku nezdál.
Dorazit k místnímu rybníku a dvakráte obeplout ostrůvek o velikosti tenisového kurtu, dle mého teoretického náhledu nemohl ani v nejmenším postačovat. Obzvláště, když při této tréninkové exhibici, kterou jsem prováděl ještě s jedním stejně zkušeným rekrutem, se na břehu začal houfovat dav zvědavců shodující se v nutnosti naší okamžité záchrany. Žel naše přežití, dle druhé poloviny osádky vodácké výpravy, jasně dokazovalo jasnou dostatečnost a připravenost.
Když už jsem jednou kváknul, že pojedu, tak jsem se začal spoléhat na poslední záchranu a tou byla vyšší moc v podobě nějaké živelné pohromy, která by naší vodáckou výpravu zrušila, nebo alespoň o nějaký čas odložila. Upřímně bych uvítal první možnost, ale jak jsem později zjistil, tak pohromu, která by musela přijít, by došlo ke zrušení plánované vodní akce, by nesměl nikdo přežít.
Sice se ve vodáckém žargonu říká, že Berounka je rybník, ale po příjezdu do Chrástu a zjištění že ten „rybník“ má desetkrát vyšší průtok, jsem se jako pravý ateista začal polohlasně modlit. Ač jsem se snažil paniku zakrýt a vystupovat jako protřelý vodák (po dvojím „obeplutí“ ostrůvku také jistě právem) Michalovi se Zbyňkem, kteří již mají za sebou nějaké to cvaknutí, mé vyděšení neušlo. Jejich plán byl jednoduchý a vlastně také zafungoval. Přenocování mělo stejný průběh jako před středověkou bitvou, alkohol otupoval, pokud vůbec měl co a historky podávané z úst těch dvou, jsem hltal a po jistém doušku, také považoval za již prožité.
Ráno jsem byl ve stavu, kdy mně bylo skoro vše jedno a tak apatie ze mě jen sršela. Zkušená polovina naší výpravy, se rozhodla otestovat řeku, tak vzali loď a nás elévy vodáckého umu, s mazáckou lehkovážnou nadřazeností, ponechali dělat snídani. Při vyndavání sáčku čaje z kotlíku jsme zaslechli něco, co nám
oběma rekrutům před vyplutím rozhodně moc nepřidalo. „Pomóóc a chyťte lóď“ nebylo zrovna to, co jsme chtěli po ránu slyšet, žel interpreti tohoto nepovedeného songu byli právě ti, o které se opírala naše jediná naděje na případné přežití.
Loď, i ty dva jsme ani nevím jak, dostali na břeh, no a já, jsem se zase začal zase polohlasně modlit. Když si to teďka zpětně pomítám, byl jsem na tom po psychické stránce snad ještě hůř, než po příjezdu k rozvodněné řece. Přes veškerá tato varovná znamení jsem nasedl do vratké kocábky a usazen na přídi, s pádlem které více překáželo, jak bylo ku pomoci, jsem se vydal vstříc vlastnímu neveselému osudu.
Další a z počátku mnou podceňovaný problém, byla ztráta brýlí mého guru-zadáka. Tuto „banalitu“ mně oznámil po nasednutí s takovou lehkostí, jako by si před nastoupením zapomněl opláchnout ruce. Strašně brzy jsem zjistil, že bude naprosto zbytečné mu oznamovat vše, co před námi uvidím, a vzbudí mou paniku. Musím přiznat, že jsem mu stav jeho blažené nevidomosti občas i záviděl.
Brzy se mně potvrdilo staré pořekadlo, že nic tak člověka neuklidní, jako skutečnost, že je na tom někdo ještě hůř. Nevím, zda vyšší moc chtěla mít zoufalce pěkně v jednom houfu, nebo to byla prostá náhoda, ale v každém případě gumovej člun, vzhledově podoben raftu s jeho tříčlennou osádkou, naší kategorii zoufalců báječně splňoval. Byla to rodina, kde na přídi seděla neustále remcající žena, uprostřed se nudil pubescent cca 12let a na zádi seděl otec. Jeho výraz ve tváři mně připadal strašně povědomej. Člun brázdil řeku při břehu a důvodem toho, jak jsme brzy zjistili, byla skutečnost, že tamní zadák neuměl plavat a s výškou cca 150cm které mu genetická dispozice umožnila narůst, pak výši hladiny toku pro něj znamenal skutečný problém. Skoro neustále se pádlem ujišťoval o hloubce a při tomto měření se jeho pozornost vždy soustředila jen na vyhodnocování této skutečnosti. Ani chudák netušil, že se mu tato pečlivost co nevidět stane takřka osudná. Při jednom takovém měření a současném proplouvání porostem zasahujícím až nad hladinu, se jeho nudící potomek přidržel jedné z větví.
Následný běh událostí už byl jen dílem okamžiku. Otec měřící hloubku toku, zrovna vyhodnocoval své mizivé šance při ponoru pádla bez dotekové odezvy, synáček pevně přidržoval již oběma rukama větev, loď unášená proudem vezoucí větev, která neměla vůbec v plánu měnit polohu. Tatík se otočil po směru s výrazem ve tváři obrovského znepokojení, z důvodu výsledku měření. Právě v okamžiku, kdy synáčka větev přemohla a chvátala na původní místo. Bylo jí naprosto šumák, že jí v cestě překáží hlava s výrazem znepokojení, které se ve zlomku vteřiny změnilo na zoufale zděšené. To bylo také jediné, co tatík stihnul. Větev během okamžiku spokojeně trčela na původním místě. To se ovšem nedalo říct o tatínkovi, ten po divně znějící ráně s následným žblunknutím zase trčel tam, kde rozhodně být dobrovolně nechtěl. Na člunu po něm zůstalo jen pádlo a prázdné místo.
Během pár vteřin se již potrefenej tatík škrábal na strmej břeh, ač pln odhodlání, testosteronu a vzteku, nějak mně nepřišlo, že by mu tyto tři investice usnadňovali výstup na kýžený břeh. Když potřetí sebou plácnul a s prsty křečovitě zabořenýma do strmého břehu vždy zaplul zpět do svého oblíbeného vodního živlu, tak ho bahno zamaskovalo a jeho snažení prozrazovala jen horda nadávek. Ale musí se mu nechat, že po takové šlupce fungoval docela dobře. Nás žel dále unášel proud a tak nám uniklo jeho následné jistě šťastné shledání s milující rodinou a kam je po láskyplném přivítání zakopal . Pravdou je, že jsem se po celou další naší zoufalou plavbu, když jsem tedy zrovna byl nad hladinou, či nesbíral uplavané věci po takřka pravidelném cvaknutí rozhlížel, zda nezahlídnu usměvavého sólového plavce na gumovém člunu, vzhledově podobném raftu.
No a neb se tak nestalo, pravděpodobně je zakopal i se člunem a dál pokračoval po jisté a suché cestě. To my dále brázdili ten veletok, ale žádná naše následující příhoda se nevyrovnala utrpení toho tatíka. A já se jen dočkat nemohl, až si také pořídím vlastní rodinu k zakopání.
Napsat komentář